Vy nám taky, šéfe!
Začínající herec Leoš – Leo – Pavlíček (Jan Zadražil) sice nezastírá své hollywoodské ambice, nicméně zatím díky svému flákačství a lemplovství ani náznakem neprorazil ani na tuzemské scéně a notoricky paběrkuje v podobě nejrůznějších minirolí a štěků. Lze ho tedy označit jako člověka krajně neúspěšného, který se stoprocentní jistotou pokazí, na co sáhne. Jednoho krásného večera u Leových dveří zazvoní jeho naopak velmi úspěšný strýc, kandidát do Evropského parlamentu a podnikatel Ivan Mráz (Václav Vydra) a nabídne mu vysoké místo ve své zavedené reklamní agentuře Mráz – Communications, mezi jejíž klienty patří nejvýznamnější české i zahraniční firmy. Odpověď na otázku, proč si Mráz na tak důležitou pozici vybral tak neschopného ztroskotance, je velmi jednoduchá: je totiž nezbytně nutné poslat zmíněnou reklamku, lidově řečeno, do kytek, neboli ji nechat zkrachovat. Notorický lempl a tragéd Leo se zdá být skutečně ideálním kandidátem na takto destruktivní funkci. Aby byl „úspěch“ jeho likvidátorské mise zajištěn dokonale, dostává k ruce partu podobně tragických spolupracovníků – notoricky bloudící mladičkou manažerku Terezu (Sandra Nováková), vysloužilou účetní Karličku (Iva Janžurová), pro níž není počítač zrovna ten nejlepší spolupracovník a konečně zcela neschopné kreativní duo ve složení textař Miki (Ladislav Hampl) a zpomalený grafik Kamil (Pavel Šimčík).
Zpočátku jde všechno podle plánu a firma ztrácí ve prospěch konkurenční reklamky Andy jednoho lukrativního klienta za druhým. Mráz, který Leovi tvrdí, že reklamní agentura musí zkrachovat jednoduše proto, že mu vyhrožuje mafie smrtí, pokud se tak nestane, tudíž může být více než spokojen. Jen podotýkám, že dojem podsvětí je skutečně ryze „kotíkovsky“ podpořen a jaksi zdůvěryhodněn dvěma skutečně mafiánsky vypadajícími individui a černým autem pod okny Mrázovy kanceláře. Leo má o svého strýce strach, a tak se snaží pro krach Mráz – Communications udělat skutečně vše. Pak ale přichází první zvrat (ano, i v rámci tak stupidního scénáře můžeme narazit na tak ryze filmový prvek, jako je zvrat), neboť výše popsaná banda neschopných tupců zaboduje reklamní kampaní na domácí pípu firmy ETA, aby na tento úspěch navázala úspěchy dalšími.
Mráz, jehož skutečnou motivací pro pád firmy je snaha oškubat při rozvodu svou manželku a zároveň spolumajitelku Mráz – Communications Marii, doslova zuří. Podobně rozčarováni jsou Leovi podřízení, když jim jejich šéf oznámí, že nebyli vybráni jako největší esa v oboru, ale naopak jako parta největších loserů, která zaručeně pošle Mrázovu reklamku ke dnu. Další zvrat (sice už druhý, nicméně dobrý film z tohoto počinu rozhodně neudělá) přichází ve chvíli, kdy se kolektiv neschopných rozhodne svému osudu vzepřít a naopak se snaží udělat blbce z vypočítavého Ivana Mráze.
Jak vidno, děj v podobě soutěže o to, kdo je větší blbec, není záležitostí nijak převratnou. Je třeba poznamenat, že hlavní devizou podařené komedie zpravidla nebývá nikterak složitý propletenec dějových linií, ale spíše pořádná porce vtipných dialogů a situačního humoru. Žel bohu, i těchto složek je v novém Kotíkově filmu jako šafránu. Pokusy o vtip na divákově tváři převážně budí rozpačitý úsměv. Pokud něco skutečně polechtá vaši bránici, je to spíše škodolibý výsměch těm, kteří takovou zoufalost vymysleli, natočili a dokonce měli tu odvahu ji místo zavření do skříně na sedm západů či promítání někde na večírcích notně opilým (za střízliva je tento film pro mnoho konzumentů pravděpodobně nepoživatelný) slavícím, poslat do kin. Český divák, notně zdevastovaný podobnými filmovými paskvily, ať už máme namysli Chyťte doktora či zmíněné předchozí Kotíkovy výplody, musí nutně mít velmi silný žaludek, aby dvaadevadesát minut trvající pokus o vtipnou komedii přežil ve zdraví.
Martin Kotík tak divákovi připravil skutečně ďábelské menu: hlavní chod je v podobě scénáře, který by odmítli ztvárnit i absolventi dramatického kroužku v pomocné škole, přílohu představují zoufalé pokusy do tohoto nic implantovat alespoň špetku vtipu a za dezert můžeme považovat například neuvěřitelně zoufalou filmovou hudbu. Titulní melodie, která diváka poučuje, že jestli nechce být věčně mimo mísu, musí se naučit pravidla českého kompromisu, skutečně bezvadně doplňuje značně ubohý a prázdný dojem, který divák při návštěvě kina má. Kotík je tak zcela mimo mísu a to i kdyby ta mísa byla o velikosti standardního plaveckého bazénu. Reputaci tohoto veledíla nevylepší ani mnoho zvučných jmen, která režisér do hlavních i vedlejších rolí obsadil. Ani ti nejlepší herci totiž nedokáží zachránit něco, co se jednoduše zachránit nedá. Kotík se absenci děje, vtipu, pointy či satiry a dalších příměsí, které neodmyslitelně do lektvaru dobrého filmu patří, pokusil přebít angažováním hvězd českého filmového nebe. Skutečnými pojmy tuzemského filmu sice Vydra, Janžurová či Langmajer bezesporu jsou, ale ani ve spojení s oblíbeným Janem Zadražilem, který dvakrát v týdnu brázdí naše obrazovky v rámci nekonečných „vékávéček“, zoufalý dojem z tohoto filmu napravit nedokáží. Ke cti tohoto filmu tak může sloužit maximálně to, že alespoň zaměstná divákovy deprimované mozkové buňky otázkami typu „kolik tomu Vydrovi dali, že se nechal přemluvit k účinkování v tomhle paskvilu?!“.
Lektvar, který nedávno přišel do českých kin, je tak skutečně smrtící. Pokud se chcete zasmát, není Vy nám taky, šéfe! tou nejlepší volbou, neboť film o tom, jak parta blbců udělá ze svého vypočítavého šéfa ještě většího blbce, vaše bránice rozhodně nepolechtá. Jestli ovšem toužíte popustit uzdu vlastní škodolibosti a pobavit se tím, jak někdo může vydávat prototypně nicotný a žabí scénář plný prostoduchých pokusů o vtip za filmovou komedii, je Kotíkův nejnovější majstrštyk tím nejlepším, co české biografy v současnosti nabízejí.